Es-tu là
glissando sans dérobade
à me porter sur l'onde douce
lune entrevue au parloir
écorce arrachée du chêne-liège
se faufilant dans la foule lente
passager ébloui
des sentes odorantes.
Moje duše
seule
au hasard d'une sortie
se vit prise
dans le flot des migrants
ô mon âme
l'altérité est une autre identité
de l'autre à soi
la source même des solidarités.
339
Sous la gouttière du temple
y'a la romance
la saga du temps qui passe
le cortège des semelles de bois
le frisson des roseaux
le gond d'une porte
que l'on ouvre
et qui grince
demain ou après-demain
de rien en rien
les bras ballants
yeux levés
à l'horizontale
festons des nuages
hors limite du ciel
en syncope légère
sur le pavé d'argile
à griffer d'ongles écaillés
le passage des fourmis
en rivière d'être
vers le sans arbre
du sable ridulé.
336
Můj věk
sedí proti stromu
podíval se
zhasnutá lojová koule
za soumraku
obklad z ledoborce
zpátky z mise
otce a matky potomka
s rizikem poznání
koncový plamen
mé letopisy se rozprchly
větrný večer
otevřená kariéra
et
poslední povoz
v cahoots
s apokalyptickým rozumem
náš stavitel
náš hrobník
náš vynálezce.
337
Marée remise
marée rétrocédée
marée du compte à rebours
marée déposée
marée reprise
verrai-je le dernier hoquet
descendre toboggan
la pente aux ajoncs
la mise en veille
des sphaignes de l'étang
ma correspondance
en bel équipage
filant grand train
sans attendre que je m'éteigne
pleurs refluantes
sous le dais mercantile
des arrimages familiaux.
338
Noir de noir
en l'écritoire souterraine
de corolle en corolle
tendre la corde
mezi psem a vlkem.
Capter la prosodie
du glatissement des vautours
vertigineux voiliers
éboueurs de vestiges
sans soupçon
sans contre-façon
accablant de tristesse.
Surgissement des mains tendues
jaillies
blanches
de la paroi anthracite
aux reflets de lune
en retrait des lumières de la ville
au son du buccin
sentinelle drapée du manteau de cuir
que revêt le vacher
le fouet dressé,
viatique devant l'autel
où surprendre la faille avouée.
Le Grand Bédé se dresse
le chapeau de clown vissé
sur son front Frankenstein,
gorille à la quenouille
taguant sur tablette d'argile
les blessures de sa pensée,
traces cunéiformes
gravées sur le pas de porte
au goutte à goutte
d'un ciel pleurant de se savoir aimé.
335
Au soleil vert
de notre enfance.
L'eau s'écoulant
du puits à la mare.
Deux tritons
un mâle une femelle.
Douce effluve
des senteurs printanières.
De haut en bas
l'effigie s'affiche.
Le clap de fin
mord la poussière.
Accolé aux barrières
l'arc-en-ciel épilogue.
Suif dans la gorge
le glissant d'une corde.
L'aplomb du désir
l'épuisette à la main.
Tout passe
tout reflète la présence.
Devant le miroir
le visage enjoué.
Passer de ce qui est dur
à ce qui est tendre.
Etre en amour
avec soi-même.
Pas de théorie
juste une intensité venue de l'intérieur.
La grâce
on la reçoit.
maman
arrête de me dire qu'il faut pas.
La transmission
une course de relais.
Chaque âme est riche
de l'attention portée à l'autre.
Plein de papillons
ces messagers sans poids.
Entre genêts et ajoncs
les murs s'ouvrent.
File le vent
évitant les impasses.
D'avant le vrai silence
gambade douce gambade.
Ecoute
l'air respirer.
334
Tak krásné ve stínu
a šité v duchu
vykročila
slaměný klobouk
podle matricových pohledů.
vznikl
mezi kočkami mezi psy
krátká překvapení
bez mrknutí oka
cigareta v apostrofu.
Zabručel nahoře
u soudu pohoršení
jeskynní fresky
jeho vypůjčených šatů
zachycené v paprscích
jízdního kola
bez berlí
s cinkajícím zvonkem
a dřevěné blatníky
postavit se rovně.
Kličkovala
od platanu k platanu
žabí příkop
praská své hořké bubliny
jak se touláš.
Bez obřadu
krajka ve větru
trhala ranní mlhu
ruce na pásku řídítek
náznak mimózy na nose.
Tak krásné ve stínu
a šité v duchu
vykročila
slaměný klobouk
podle matricových pohledů.
333
Krok za krokem,
z výletu na výlet,
v cirkusovém kruhu
que le sable encense
fáma zvedá opony představení.
barevný vchod,
hlučný barnum,
zvednutý prach
zvířecího průvodu,
vášně duše
povýšen na vrcholky chrámů
rozebrat,
dávat smysl
a transformovat.
Z krve a barev,
zuřivé výkřiky Erinyeů
zničili krajinu dětství,
hliněné rty pramenů
udělali cestu
s cementovými tryskami,
kámen ochrany byl vytržen,
živé ploty byly pokáceny,
zasypané příkopy,
stříbrná liška
už nenajde střed,
zlý vítr fouká hrudky země
směrem k suchým kamenným terasám,
starý jasan šeptá své poslední dispozice.
Noc utíká,
duše holubi
převislé
porušení lidských podmínek,
populistické lži
nahradit píseň básníků,
stopy válečných motorů
následuj železné boty chlupatých,
obloha tmavne,
dokonce i stromy vytvarované západním větrem
ležet v bouři.
Vzduch je špinavý,
na zdi nářků
životní papíry
zmačkaný a nucený
na spojích kamenů
pokrytý lišejníky
stát se lapajícím tělem
náhodného tzimcumu.
vyhublé ruce,
z kapes, aby odpovídaly
poškrábání zapomnění,
valící oči
ostříhejte hodnoty ducha,
zakysanou smetanou
klaun úsměv make-up
naše poslední toulky.
Zmocňuje se zuřivost
v noci,
v tichosti,
ošklivými předáváním zbraní
boje a nenávisti,
kropenatý zvedáním
nové sklizně,
stát se ochotným spolupachatelem
chatrné renesance.
Existují oficiální bylinky
než ty jarní,
kolegiální byliny
mileneckého polibku
rozptýlené
při hledání velkého převratu,
kousek chleba
na dně tašky,
voda v ciboriu alterit.
Zvýšíme zvuk odrazů,
oblázky hozené na řece,
přístupné pro žadatele o azyl,
vycházející z našeho exilu.
332
Krok za krokem,
z výletu na výlet,
v cirkusovém kruhu
že písek izoluje
fáma zvedá opony představení.
barevný vchod,
hlučný barnum,
zvednutý prach
zvířecího průvodu,
vášně duše
povýšen na vrcholky chrámů
rozebrat,
dávat smysl
a transformovat.
Z krve a barev,
zuřivé výkřiky Erinyeů
zničili krajinu dětství,
hliněné rty pramenů
udělali cestu
s cementovými tryskami,
kámen ochrany byl vytržen,
živé ploty byly pokáceny,
zasypané příkopy,
stříbrná liška
už nenajde střed,
zlý vítr fouká hrudky země
směrem k suchým kamenným terasám,
starý jasan šeptá své poslední dispozice.
Noc utíká,
duše holubi
převislé
porušení lidských podmínek,
populistické lži
nahradit píseň básníků,
stopy válečných motorů
následuj železné boty chlupatých,
obloha tmavne,
dokonce i stromy vytvarované západním větrem
ležet v bouři.
Vzduch je špinavý,
na zdi nářků
životní papíry
zmačkaný a nucený
na spojích kamenů
pokrytý lišejníky
stát se lapajícím tělem
náhodného tzimcumu.
vyhublé ruce,
z kapes, aby odpovídaly
poškrábání zapomnění,
valící oči
ostříhejte hodnoty ducha,
zakysanou smetanou
klaun úsměv make-up
naše poslední toulky.
Zmocňuje se zuřivost
v noci,
v tichosti,
ošklivými předáváním zbraní
boje a nenávisti,
kropenatý zvedáním
nové sklizně,
stát se ochotným spolupachatelem
chatrné renesance.
Existují oficiální bylinky
než ty jarní,
kolegiální byliny
mileneckého polibku
rozptýlené
při hledání velkého převratu,
kousek chleba
na dně tašky,
voda v ciboriu alterit.
Zvýšíme zvuk odrazů,
oblázky hozené na řece,
přístupné pro žadatele o azyl,
vycházející z našeho exilu.
332
paměť při apnoe
čtyři květiny na parapetu
holčička na všech čtyřech
na vodě
rozbitého slunce
od mého bratra, můj přítel, můj syn, můj přítel
společníků
za úsvitu rozkvetlý mandlovník
když hřebík
přeškrtnout ostrou čarou
přechod léta
probuzení strážní věže
na rovině uspořádány
moudrý frontispis
nad lesem
doprovodné oko
sans qu'alunissent
myšlenky
jít na oplátku nahoru
tato věž katedrály
prasknutí dědictví proutěného koše
rozsah
na listu původu
v procesu bytí
zavěšené galoše
na koncích hubených nohou
jak jdete
Zlatý prášek
mazání rukou
žezlo požadavků
uniklé texty
prasklé kůže
podezření na vzpomínky
bez hladovění
v této temné zemi
kde ženy, muži a děti po grapeshotu
kadidlo s jejich jasností
náruč vybledlých květin
rozcuchané vlasy
k sarkasmu ostnatých přileb
lámání holení vybělených těl
v cirkuse nouzové evakuace
vozíky a svazky k sobě
moje malá holčička
udělám oheň
ještě jednou
vyprávět pohádku před spaním
stříbrný list
umístěna na okenním parapetu
vznášet se
na moři vzpomínek
námluvní rituál
bílá clona
dveře lásky
zatlačit něžným gestem
daleko od břehu
stín kolosálního jilmu.
331