ženy jsou zamilované a osamělí muži. Navzájem se okrádají osamělost a láska. Ó novosti dechu toho, kdo vidí osamělá jiskra proniknout do drážky dne ! Musíte se znovu naučit udeřit do pazourku za rozbřesku a postavit se proti proudu slov. pouze slova láskyplná slova materiálů mstitelé stát se znovu pazourek hřebík jejich vibrace na okenice domů. Když jsem byl mladý svět byl bílý chaos z nichž povstaly vzpurné ledovce. Dnes je to krvavý chaos kde je nejlépe nadaná bytost je mistrem pouze nadutosti. Chybějící vlak stanice odchází se smíchem hledá cestovatele. Lovecké bylinky. Existují hraniční případy kde na akci zazvonit vysvobození pravdy musí zůstat utajeno kde musíme trpět, aby to tak zůstalo kde to pojmenovat jde o uvolnění základního kamene který celou stavbu shodí na zem. Ale jak se učit pozdě ? Psané slovo se usadí s příchodem počítaných dnů na náhodném listu. Slovo nesvědčí před založením ale odpověz mezi dvěma zvlhčujícími párami. Moje paměť je surová rána kde minulá fakta odmítnout se objevit v přítomnosti. 711
Zaklepejte kopytem na dveře vede k rebelské myšlence středověké rytířské klání vesele pění stáje tuku koně zvyklí toužit. Pižmová vůně zaplňuje křižovatku s duhovými odlesky s něžnou pozorností jako oči krokodýla nad zálivem. girlanda virová zavěšené na věšácích světla mořští mniši zpíval pozpátku v plné vlně béčko vlny. medové písně v přední části pekárny obkročmo na šelmě stačilo jen doprovodit Dona Quijota od mlýna k mlýnu neštěstí v ruce. Čekání na obzoru déšť přišel pozdě v rukou hub výstřední a hrbatý než slušná Angele pohladil oči. Vedení obvyklou uzdou rosa úvah v Pre Madame poblíž milých kluků listy chtivé mízy chtivě se kroutila. Skořápku vydlabeme pro krásné potomstvo zahájit konverzaci ve filtru soumraku formovat romantiku dámské prolamované květiny. Padl a pak povstal okřídlený dudek uchopit rukavici před zámkem pod hustým altánem s tisíci permisivními shluky. 710
Malý Jean ve svém jutovém pytli běžel jako králík aniž by chatrče trpěly. Jasné slunce nad věží argumentoval plynutím času aniž by stařík mrhal. Pod štíhlou prádlo se sušilo mouchy se motaly kolem aniž by se kočka probudila. S volnými přírubami kabriolet hraničil s incidentem před promrzlými školáky aniž by pes štěkal. Ve větru hořely čínské lucerny od jedné narážky k druhé aniž by se do toho zapojil starosta. Stopy zůstaly na rudé zemi objevily se staré ruce aniž by zazvonil zvonek. Pod vstupní branou děti si přestaly hrát kutálel se míč aniž by se ještěrka pohnula. Přešla průchod s lehkými kroky proutěný košík na paži bez kdákání slepic. Orgeat byl podáván ve velkých lepenkových sklenicích s násilným polykáním aniž by se objevil sen. Pokud ne blízko údolí kde se cesta stáčí než muž s chraplavým hlasem vybuchnout smíchy. 709
Lesy za soumraku setkali se skřeti a vlci poblíž štědrého stromu poslední bouře ostře hranaté večer všech nebezpečí než více kavalkád potřísněné zemí a světlem moje osamělost, moje absolutní žena ve tvarech rozrušených danaidů ve spánku svědomí jako zhuštěné vířící temné myšlenky magmatický zločin poslední molo růží o rušení obětin lesnímu pánovi. Panovaly obavy vyplňovat vratkým způsobem pracovní loď krevní znamení na nedávném převisu tkané palavery před dubem s věčným sněhem kořist k apokalyptickému spadu pár slov doprovázející husy šedé směrem ke břehu otevřený dětský pokoj aniž by princovo oko zasáhlo v matčině pohlazení drobná pozornost diskrétního pera proti sražené tváři že dech baví něžnou pozorností za úsvitu s úsměvem. Můžu změnit místo perspektiva je vždy stejná prodlužuje svá válečnická kopí na papíře letadla Indočína že jemné psaní seje slzy na pevných časových měřítcích v přitažlivosti této džungle kde byl zachycen za rukáv směrem k kouli prokletých dětský voják ničí sám sebe chtít dát smysl svému životu i když jsou řazeny podle věkových skupin le "červené a zlaté" našich cen potopit žhavicí železo ve vintage ráněsem a tam nemravnost učit se ze všeho. 708
A bientôtpour ne pas avoir à redireen faisant crédit à l'avenir. A bientôtsans se retourneren reconnaissant chez l'homme le sanctuaire. A bientôtles gens du mondeceux que nous portons en nous. A bientôtvous les enfants du Passagevers le point clair le point lumineux. A bientôtdu fond de l'allée des hêtresen faisant offrande d'amour. A bientôtpour une vraie connaissance,
un échange, un dialogue, une réciprocité.A bientôtcette présencecette personne. A bientôtpour t'entendre dire" c'est moi ". 707
Un tas de souchesà la sortie du champje traîne je traîne. Enrobé de nuages vermicellesle ciel de mon enfancetransporte des merveilles. Aparté sur le pas de portela rouge capelines'enroule sur elle-même. N'en puis-je rien extrairepas même les odeursmiasmes surgissant des camps. Affectueusement vôtrela frise du train de papier n'est plusil pleut ce soir. Ne rajoute rien à ma peinepas même un brin de muguetmais fais ce qu'il te plaît. En guise de viatiqueune carte routièrepour rassurer les siens. Une bûche tombe du cieldirectement dans le bûcherbonne affaire pour ce soir. De service pour une foisau sortir du couvre-feunous regardâmes le ciel d'aurore. En bas tout en basles vaches avaient à remonter la penteet je tenais la queue. C'était pareil dans les tempsavec de l'air frais tout autourau passage du transformateur de béton. Il y avait force guirlandes et rubansau mariage de Georges et Renéedans la barboteuse je faisais le cacot. De cette sève làje nais et meursplusieurs foisà la porte de l'amanteet cette ivresse doublée de luciditédonne sens et intelligencesans parolepour fonder la beauté insolente. 706
Le vent aimanté soufflelà où je suislégende arthuriennetrop tôt dévaloriséepar les phrases perçues. Ancré sur le monticulesans racines excessivesaphorismes et fragments amusent la galeriequand les branches sont des rayons du soleil. De mère naturel'avenir est éphémèrE
quand pour finir
la cendre se confond avec la neige.
Les ancêtres dormentpoint encore investis, ceux-cique la marée évitealors que, bien làvarechs digitalisésils vont et viennentsous le bulbe cortical de nos frayeursle long des tranchées de la douleur. Père durmémoire de bûchecouché coupé par le traversrongé par l'absenceenchaîné par le son des clarinesla cape de berger sur ses épaules arrimée. Frère en ramuresorti de la forêt colonialeà quémander une attention doucesur le bourgeon de l'équinoxe. Sœurs vivantestranquilles en leur normalitésur qui compter en cas d'éclipsequand l'évidence s'exprime.
Et puis le vol des criquets-cerisesau dessus de Sainte-Victoireà embraser la Table Ronded'un graphe tendancieux. Le frein de la fatiguefait, l'élégance venuel'ouverture des fenêtresau matin devant le grand lit fraisquand les tourbillons de lumièreentrentpar le verger chaulé. Arvo Pärt change le songeà valeurs errantesdes violonsen pensées de jeuau goût enfantinque le triste quant-à-soirécuse d'un coup de savate mauvaise. Je précède la liasse des outrancesd'un peu de pommade de paixque notre belle étoilecardabella clouée sur la porte des grangesemprunte au livre des mystères.
( œuvre de Gore )
704
Se mirent à dansersous le feuillage désordonnéles sittelles de l'Organonsans que leurs pas résonnentpar les chambres désertesdu manoir noirque la colonne blanche de l'entréecalmait de son silenceà portée des enfantsaccourant vers le plan d'eaujeter les cailloux de l'auroresans que la carpe coopère. Il futil serace que la grise plume glissesous l'oreilleren trompe-l'œilla cane posée contre la porteà éteindre d'un soufflela bougie de la veilleencore vaillantesi près du printempsd'une présence aux phrases lisses. Medium des menottesde l'amie mon âme insoumisegrimoire des pensées souterrainescaparaçonnées de cavales tentaculairessur la sur-pointe du baldaquinque les génies du lieuavaient enfreint de programmerhors toutes tentativesde sceller de grappes d'imagesl'élan igné d'un regard aux lèvres humidespositionné auprès du désir. 703
L'arbre brame et se taitou bien gémitquand un souffle l'assailled'une bourrade par inadvertance. L'arbre vaguemestre des effets de lumièreun soleil dans le ventreagite la viedrôle, bizarre, mélangée. L'arbre claque de la luettequand l'ombre exaspèresans envie sans besoinjuste par gourmandise. L'arbre en sa puissance délicateémet hors des murettes et des taillisde petits cris de sourisà la nuit tombée. L'arbre saigneet survientquand on ne l'attend paspour soigner les plaies. L'arbre de Frédériquearchange des bruissements furtifssait se faire discretlors des ébats avec Dieu. L'arbre scelle des secretsde ses mains de ses larmesau tronc commun de l'humanitésans hâte sans désordre. 702
