La terre fumait
en sortie d'averse.
La houle claquait son fouet
sur les galets sonnants.
Le phare d'une œillade
fermait la nuit.
Père Louis pipe au bec
vint céans sur le banc des attentes.
L’herbe salée mouillée
ourlait ses sabots d'étoiles luisantes.
Un volet claqua
Faby à sa fenêtre.
Des rais de lumière
zébrèrent la mer.
L'arc au sept couleurs
s'éleva sur l'horizon.
Cela méritait chanson
l'abbé prit son violon.
Et Fanette l'aimait
sortie tout droit de l'oraison.
641
Chez Mylène
vestes lourdes aux patères
on poussait la porte d'une main ferme
pour entrer en gargote.
Ça parlait fort
tout le monde fumait
sur les bancs de bois
des formes s'agitaient.
Le feu ronflait
la vapeur s'élevait du chaudron
la lumière oscillait
les ombres dansaient.
Puis ça chantait
grave
sous les poutres
où séchait le hareng.
Des voix du fond des âges
à s'escagailler le ventre
griffaient l'assemblée
des hommes de mer.
Une femme
d'une table l'autre
de son pichet de grès
servait le rire et le boire.
640
Marine avait deux ans et un bien joli minois. Elle babillait d'étranges sons de bulles de salive agrémentés. Ses sabots traînaient un peu trop grands pour elle. De sa sœur aînée ils étaient passés à ses pieds. Et la vie se déroulait douce dans la chaumière au chaume épais. Si l'on tirait verrou c'était pour le plaisir. Si porte restait ouverte c'est qu'il faisait beau. Et si la pluie grignotait le pas de porte nos yeux brillaient. Il y avait de l'amour dans l'âtre et de bonnes odeurs de poisson bouilli. Au retour du père l'on se mettait à table. Et c'est bien ainsi de tripoter des paroles fraîches. 639
Fallait bien du courage pour remonter du port la brouette pleine de paniers recouverts d'algues. La roue ripait sur les encoignures des pavés frères et sœurs à ses côtés dans la brume du matin. L'humide sériait de près les touches colorées de cette toile insensée que le vent effilochait. De l'écume beaucoup d'écume éclatait en bulles fines sous le pinceau de Roland. Puis une touche de noir vint terrasser le cadre passage corbillard d'un souvenir prégnant. Pour sur la pointe des pieds murmurer au vieil homme l'adieu vespéral capuche rabattue sur son oreille coupée. 638
Jeho jméno bylo nevyslovitelné můj přítel nebo něco takového které jsme si vyměnili u východu z bistra aniž by slabika příliš unikala. Přesto vypadala jako krásná žena s modrýma očima pod kudrnatými vlasy s alegorickou hrudí na těle vinné révy. Oblázky zabručely pod vlnou šťastných dnů v dosahu verst dováděli jsme u moře. Mauricius vpředu pak Raymonde na jeho paži pod vycházejícím měsícem otevřel lavici. S lupnutím podpatky zvonily na dlažbě osvědčená žula pod letem racků smějících se. zablikala lucerna trsy stromů ohnuté pavilon se třásl flákali jsme se. 637
tisíc polibků tajně odletěli z Jidášova stromu. důvod pro toto let duší na okraji vlny nízkým slapovým koeficientem. Bylo tam ve svých kožených kabátech Les Agents de l'estran ručně vyráběná lucerna. V okně měření svíčka zablikala před padající nocí v hrozivém západním větru. Kousavý blesk hraničily s otevřeným mořem z vysoké příčky mraků svíjející se bolestí. Zvedl proutěný košík narovnal naše solné sukně utáhl pouto našich klobouků a tváře. 636
Odjel na druhou stranu patnáctého srpna všem mé myšlenky a mé lásky v průvodu pod voňavým baldachýnem zimolezu. Jsme manželé ještě jednou jako by byl čas dán obřadně podle vzpomínek podle přílivu a odlivu vyvěšování vlajky pod hrozivým smíchem bouře při stoupání štiplavá vůně mořských řas pod křikem racků mají sklon popisovat svým bílým kroucením na nábřeží u napajedla Noemova archa než bobtnání pryč spojené s věčným rolováním ke shlukům obrazů světa, který přijde. 635
Nemám rád tyrany. Vylezl jsem na věž viděl jsem Upustil jsem předměty kterou jsem spěchal najít jednou dole. Shromáždil jsem lidi do kruhu někteří sedí na trávě jiné protáhlé. Pak byli jsme rozehnáni ochrankou vyzbrojeni kamerou který nám nařídil opustit místo. zkusím Ode dne kde jsem shromáždění vysvětlil kdo jsem byl a jak jsem viděl život shromáždit najít zájemce povzbudit je být součástí naší skupiny vítající srdce hledající mír, lásky a radosti ti, jejichž rty hoří. 634
udělat píseň ze svých vášní. Držte se vertigo instinktu hemžící se hladovým břichem. Být v cahoots svými kroky na štěrku. Dotkněte se konečky prstů jemné linie pláží mysli. Zůstaň ve střehu když motýli létají z tvých slunečníků. A pak slovo jen slovo ukazováček skrz rty. chůze chůze na přední části trati. S bohatou náručí květin být koštětem vzpurných nocí. Být mechem blábolení pobřeží nepřestávej v hledání. Květen měsíční svit pomalého vzpomínání vést vrabce duší směrem k pružinové flétně. 623
Mraky se pohybují koncert posetý polibky setkání se défaisant des choses feintes pour recomposer les scènes od dětství telles galipettes na makové louce že slunečník žen kvete přerušovaný stíny a chvěním. Mraky tančí bez překážek v bílé inspiraci uchopeno a zrušeno z místa na místo pod loftem que les sabots pétillants cadenassent tel rêve au petit jour enfoui sous les feuilles sèches du réveil. Žádná budoucnost neexistuje než současné čtvrtletí pozor dívání se dolů dans le moussu des contemplations mraky mraky počátky věčné modři pod blonďatou pláží de nos pas prudents évitant le coquillage coupant. 632