Pousser la porte
sur la langue ~ une flamme
parler la même aube.
480
Archiv kategorií: Rok 2019
Au pré de Lacombe

Au pré de Lacombe il n'y a plus la Pierre ~ blanches les pensées s'envolent. 475
La tasse se vide

A rebrousse-poil
cuillère posée ~ froide
la tasse se vide.
477
Louise mon amour

Louise mon amour un pas de plus ~ croire aux petits hommes verts. 478
yeux en trompe-l’œil
Yeux en trompe-l'œil
maternité ~ bifide
au risque de se perdre.
479
vylézt směrem k jehle
De monter vers l'aiguille
précède la descente en abîme
la collerette sage du barbu de l'oubli
courbure d'une main
mon âme fleurie
sur le rebord en fenêtre
signe d'élans
de pas dans la neige
à regarder se dépouiller
les branches de leur manchon de miel
chute lente mais néanmoins audible
menus sourires s'époussetant
le bras tendu vers l'horizon
qu'appelle le soir venu
le trait de lumière
annonçant sous la porte
le retour des oiseaux
vers leur niche nocturne.
437
ce matin je suis mort

Ce matin je suis mort
et ne puis concevoir ma vie
comme révolue.
Les souvenirs ne pèsent plus
le temps n'a pas d'horloge
la neige est étale
les oiseaux chantent le silence
je ne marche plus
je ne vole plus
et ne sais si la moindre chose se fait.
Puis-je alors dormir
sans vigilance
d'un sommeil permanent
dans l'indifférence
d'un état naturellement surnaturel.
Puis-je revenir aux lieux de ma naissance
sans effort
à mesure que pelote se défait
fil à fil
centimètre par centimètre
les ferrures de l'esprit sautent
pour un pas de plus
ne plus toucher le sol
pieds nus
les mains papillons inutiles
sans que le sourire opère
à même les coulures rouges groseilles
contre le mur de l'oubli.
Ce fût un instant
sans que paraisse la nuit
un instant de lèvres sèches
devant l'enveloppe à encoller
missive survenue.
Je pouvais alors porter en terre
la caresse d'êtrE
et enfanter.
392
krok za krokem od výletu k výletu

Krok za krokem,
z výletu na výlet,
v cirkusovém kruhu
que le sable encense
fáma zvedá opony představení.
barevný vchod,
hlučný barnum,
zvednutý prach
zvířecího průvodu,
vášně duše
povýšen na vrcholky chrámů
rozebrat,
dávat smysl
a transformovat.
Z krve a barev,
zuřivé výkřiky Erinyeů
zničili krajinu dětství,
hliněné rty pramenů
udělali cestu
s cementovými tryskami,
kámen ochrany byl vytržen,
živé ploty byly pokáceny,
zasypané příkopy,
stříbrná liška
už nenajde střed,
zlý vítr fouká hrudky země
směrem k suchým kamenným terasám,
starý jasan šeptá své poslední dispozice.
Noc utíká,
duše holubi
převislé
porušení lidských podmínek,
populistické lži
nahradit píseň básníků,
stopy válečných motorů
následuj železné boty chlupatých,
obloha tmavne,
dokonce i stromy vytvarované západním větrem
ležet v bouři.
Vzduch je špinavý,
na zdi nářků
životní papíry
zmačkaný a nucený
na spojích kamenů
pokrytý lišejníky
stát se lapajícím tělem
náhodného tzimcumu.
vyhublé ruce,
z kapes, aby odpovídaly
poškrábání zapomnění,
valící oči
ostříhejte hodnoty ducha,
zakysanou smetanou
klaun úsměv make-up
naše poslední toulky.
Zmocňuje se zuřivost
v noci,
v tichosti,
ošklivými předáváním zbraní
boje a nenávisti,
kropenatý zvedáním
nové sklizně,
stát se ochotným spolupachatelem
chatrné renesance.
Existují oficiální bylinky
než ty jarní,
kolegiální byliny
mileneckého polibku
rozptýlené
při hledání velkého převratu,
kousek chleba
na dně tašky,
voda v ciboriu alterit.
Zvýšíme zvuk odrazů,
oblázky hozené na řece,
přístupné pro žadatele o azyl,
vycházející z našeho exilu.
332
Après la déchirure

De plus, ils sont passés sans omettre les vraies valeurs. Ils ont cherché, ils ont trouvé la semence du semblable. N'ayez crainte du récit en sa simplicité, soyez de mèche avec l'indicible. En face du trésor ils se hâtent et lui crient leurs attentes. La trame se déferait sans préparation, sans repentance. Au repas, des chants nouveaux le monde nous appartenant. Une longue histoire d'alliance entre le fonds et la forme. Les superstitions n'ont guère de substance sans le dégoût de la connaissance Le deuil, la tristesse, l'oubli un champ dévasté par l'inondation. Dire faussement du mal de l'autre puis s'en aller à reculons. C'est simple, c'est clair, c'est concret, les vrais pâturages de ton cœur. Les coulures de goudron sont les pleurs des tempêtes passées. Ma main, d'un reflux acide jamais ne jugera. En conséquence toute réminiscence est oeuvre destructrice. Les sacs de cendres se sont ouverts à bon port. Ta voix s'est fait entendre voix miroir de mon visage. Ta voix planait sur les eaux, un don à recueillir. Ta voix, porte-greffe de la plante fragile. Ma voix, mon ange, derrière les friselis de ton rire. Si la mort creuse le champ de la désolation elle ouvre en même temps celui de la communion . Communion des âmes aimantes et aimantantes. 186
splétání psychologického a duchovního
Lidská bytost je trojčlenná. On je tělo, psychiku a ducha.
Tělo, to je to, co u nás vidíme, to je slabý a podléhající zkáze.
Psychika je střední úroveň. On je hnutí, emocionální a mentální. Je to kolísavé. Nemůžeme stavět na něm. Psychologie věci vyjasňuje. Odstraňuje překážky a může zpřístupnit prvkům sebepoznání, ale ne našemu probuzení, k tomu stavu pohody a sjednocení s tím, co je, v konečném důsledku naplnění nepochopitelného tajemství toho, co nás žene hluboko dolů našeho bytí, tuto hybnost, tento “zeleň” pracovní, stejně jako navrhuje Hildegarda z Bingenu.
Duch nebo špička duše, nebo srdce, je to, co je blízko a komunikuje s nadřazenými světy. Mysl uznává, že je nezničitelný. Je obrovský, světlé a veselé.
Lidská bytost je jako olejová lampa včetně těla lampy, olej a knot by byly jeho tři patra. a tělo by bylo terakotovým předmětem lampy, křehkou nádobu a nutné, jinak by proces samorůstu nezačal. Psychické nebo psychologické by byly olejem, pohybová metafora, z emoce, bohatství a krása bytí, toho, co vyživuje. knot by byl duch, právě to místo, které se může vznítit božským ohněm.
Všechny tyto složky tvoří lidskou bytost v hledat harmonii s hierarchií mezi nimi, knot duchovní bytí vrcholem našeho hledání.
Mysl je toto místo rozšířené do nekonečna, toto světlo, ta radost, která vládne nevlídnému počasí existence a všemu bolest bytí nasměrovat ho k jeho uskutečnění.
166
( Text volně inspirovaný Jacqueline Kelen )