Čas nepředstavuje žádnou objednávku ; co je intuice která je slepá k času .
Čas je jen minulost a věčnost . Není možné myslet na čas, využít čas . Pojem o’ “přítomnost” je oxymoron
Čas ? Tento vertikální zárubeň mezi dvěma částmi okna ; přední strana, A po, blízký, levicový pocit / že jo, bipartition, někde jinde ? Myšlenka se cvičí při jejím definování … a čas nám protéká mezi prsty .
Čas ano sdílet ani odkazovat ; umožňuje falešný dialog mezi dvěma iluze, vyplňuje děsivou nicotu, to umožňuje malé rozhovory bez je zmíněno po, zkresluje život, volá nás “ví” tento který neměl čas být, pro nedostatek života, nepřijetím naší konečnosti .
Symbol, jeho, je ztělesněním reality, toho, co tvoří vazbu mezi předmětem a objekt .
Jsou tam nějaké věc mimo subjekt a objekt ; tam je rezonance setkání, opožděně .
Co je tam rozporuplné, naivní, zmrzačení mezi subjektem a objektem ve vztahu jednoznačný, převyšuje schopnost řeči . Povznáší a podporuje pohyb a akce, což vám umožní přesunout se do jiné úrovně reality .
Je to nutné měnit své umístění neustálým dotazováním “způsob jakým jsem” ve srovnání se světem . A když to nejde, pokud dojde k opakování stejné věci : je to minout cíl .
Jít z jednoho úrovně reality na jinou úroveň reality může nastat pouze tehdy, když určitého stavu dostupnosti, když k nám něco tajně proniká, při pozorování jasně bez zaujatosti, o meditaci, vydání zásuvka …
To je pak, že a nová doba je, snímek, čas, který se rodí, čas tam, v záblesku jeho vzniku, včera a dnes, čas mimo čas, a plnost okamžiku, jako by tu byla věčnost, momentálně, A počasí dělané jinde a odtud, čas setkání, a což je mnohem víc že součet toho, co nás přivolává a toho, čím jsme, čas v elevace, která podporuje další úroveň vědomí, čas jít, A čas už tam je, čas, který není konstitutivní, čas, který přesto my řeřavý, duše se pak zvedla, to jest oživená dvojím pohybem vítání a sebeobětování se spojily v sebevznícení .
191
