Na limitech hledání a pochybností existuje toto očekávání, jasnost v jejím příchodu.
Mraky se mohou hroutit, větry už nestačí, existuje také příliv srdce qui fait vaciller l'être.
Déšť padající na mastnou kůži v kontaktu s holou pokožkou elektrizovat svědomí být za zvířecím žárem a pod světem.
Nic se neděje jako předtím krávy se dál pasou le chien est assis entre mes jambes, je suis adossé au talus de pierres, tous deux sommes de garde kapku po kapce času, který nadává.
vrátit se od moře závoje dětství.
Musíme odejít aby se nevrátil, mokro a světlo se snoubí, zítra bude duha.
Moje stará matka odkud přišla nevím možná z toho vlaku nad viaduktem pak zpátky do pekla se sestrami bez Marie opuštěné ve špinavých prostěradlech nabídl teroru.
Můj tichý a milující otec přilnul ke své ženě jako vor Medúzy běží vesele za vozíkem při výjezdu z nádraží v prachu Montamize pak opřený o brčko hrál na trubku.
Měli dítě vyzve je ke sňatku krásné dítě jara kompenzovat vstup do války na konci cesty mezi pšenicí sbírání chrpy a máku v něžnosti a příkazu aby se stal osud.
Bude se jmenovat John jako ten strýc, který zemřel mladý vypuštěny ze zákopů a španělská chřipka že jsem se musel reinkarnovat přišel o pět let později ve stínu vrženém na práh u babičky Dunaj.
Co já vím ? Nikdy jsem to neviděl ale věřím tomu.
Pak přišla dívka kterému Lulu dala své křestní jméno skřivan slyšet v planeze v letním ráji známého Auvergne.
Když nejmladší jaro byl to velký převrat zapomnění chatrče Grenelle naše divoká matka už nebyla vyčerpaná řídit výhry svého dětství daleko od bombardování postavila se zpátky na nohy přerovnal některé kousky skládačky a přivedl Fifi zpět pod polštář.
Dál už nešli pracovníci našeho zdroje postaven na troskách rodin v exilu odpočívají mimo jeviště pod hvězdami širého nebe že není marné uvažovat večer, kdy RER otřásá hrobkami.
Někdy na vrcholu tři světlé body nás sledují za závodem mraků naši mrtví zpívají živí se rozprchnou na jejich způsobu života šíří pověst o tornádu že se vítr zvedá na cestě do Frugères jako stažení Bochesů z Mont Mouchet jejich balíček splněn.
Je čas prostírat ubrus na trávě Pradou přinést nádobí ve velkém proutěném koši aniž bychom zapomněli na černé víno vytažené ze sudu smát se a mluvit nahlas zatímco děti hekají může kmotra připravit fotoaparát a ten dědeček se podepisuje křížkem spodní část koláče.
se přiblížili poblíž velkého buku vymazat roční období vracet se do minulých let. Sedí kolem pařezu uvažovat o vysokém listí vzpomínali stezka divočáka. Potom se modlil aby se déšť vrátil pod praskotem bahna zátoka nejvyšší ochrany. zeptal se toho, co dělali dinosauři naši přátelé kácet vysoké stromy zatímco nesmírná pláň bruissait des cavalcades dokončené stíny mimo obvyklé pastviny. bodové hodiny jen stín a světlo křiví se hořkým dechem řádu a odvolání z našich bratří nástupců opilý budoucím životem a běží pod lesem směrem k mýtině obklopené klasem vyčnívat poslední kámen. 536
Zavírá operculum surmovky na písku s mýdlovými bublinami pohlazení plynoucího času v dutině unavených vln falešné jaro rozšířené nosní dírky co se děje marines ahanantes ruka se dotkne zvedání závojů pod napjatým dvorem kovový tón klavíru divoké ticho prozíravé putování než přišel anděl s mazaným obličejem pod deštěm okvětních lístků že vítr rozptyluje tisíc polibků v aukci pro holuby podzimu grilovací shromáždění na konci grantu jasný let toho, co bylo. zemřít bílý žít černý. 535
Na modrém čele vašeho dětství přes temné průchody noci přistálo oko malá loužička slané vody na tvých vlnitých rtech ať fouká vítr křehké pohlazení učesat si hnědé vlasy na základně krku a překřížit gestem dno vesmíru .
Ó má žena s propadlými bedry předstíraná čarodějnice kulatý tanec při korunovaci podzimu cítím tě a ztratit se v bludišti tvých paží a nohou.
Sroluji modlitební kobereček ven temné noci žádná přetvářka jen hudba starého bílého slunce tento milenec s oplodněnou páteří. Uklidňuji svůj zápal bez rozbití bílého vejce po stopách dogmatu daleko od cerebrálního kódování jinak málo zájemců. Rozlišuji jemné esence uprostřed špinavých myšlenek a promění rámus ve vnitřní hudbu. Mimo každodenní život transformátorový bod.
Me dis que la parole poétiquec'est comme la mergiboyeuse de rêveset racleuse de motslorsqu'elle griffe la côte. Et si c'est de nuitque la foi chancelleet qu'un vent froid brasse l'écumeles hurlements des marins en détressese font entendre dans les criqueschapelles ardentes des trépassés. Rare et obstinée présencede cette nécessité du poèmerévélation quotidienneà ne pas manquer le rendez-vouspercée magique des mots de braisedans l'âtre aux éructations aiguisées. Je vous aime ma vied'humbles existences affubléedentelles du jourque des mirlitons dévorenttelles les perles de verredans la lumière clignée du matin. Ne vous affligez pointil est une poupée malmenée de l'enfanceabandonnée sur le trottoirque le passant ramasselambeaux de tendresse écruetransfigurant celui qui la regarde. Les tambours de l'automneont rassemblé les murmureset claque aux marches de l'universla vision stellairedes officiants du cerclesacréque l'amitié révèle en échos. Viens contre l'arbreet le sais par avanceque la gerbe des flûtiaux courroucéspar la plainte insenséeconstruit le décorde nos retrouvailles naines. 532
Tu entrerais en faisant tinter l'éolyre et le ciel s'ouvrirait. L'écureuil dans l'amandier de branche en branche évoluerait avec agilité. Tu me donnerais des nouvelles de là où tu es pour que nos mains se joignent. Je t'entendrais légère gravir l'escalier très haut jusqu'à l'aube. Tu m'indiquerais le chemin radosti a strasti toi mon aimée. Ton ombre aurait la tendresse des matins de printemps près du canal de notre rencontre. Et si le soleil perce les nuages il y aurait grand gazouillis parmi les peupliers.
Cette joie d'exister d'affirmer de faire naître d'adapter d'exprimer.
Cet acte par lequel existovat entre le terme et l'inertie en intégrant les limites le revers de l'existence. L'existence donnée une fois pour toute sans nous prévaloir de la présence est piètre chemin et transformation de la joie en souvenir.
Notre situation ne cesse de changer la présence est en rapport avec les choses existantes et qu'elle demeure à conquérir irréductiblement.
Je muir je muiret ne puis retenirles pleurs de la nuitles nuages en leur coursele craquement des coquilles d'œufsl'essence des chosesla couleur de l'enfancele miel des estampesle milieu entre deux excèsl'inaccompli de la perfectionla poigne du destin. Me fait vivreet retiensla générosité de la joietoute mesure à l'unissonvisant l'utilepar un effort constantpar dedans et dehorsêtre ad libitumle plein et le déliél'ambre des mers du nordet le corail des mers du sudchair de nos cœurs. 530
