Na spadnutí snu
aniž by zazvonil zvonek
probouzím se
a připojte se k alabastrovému muži
s dlouhým okřídleným jazykem
izolovat od sebe navzájem
starý muž vědění
starého muže moudrosti .
Z úhlů pohledu ,
ledové krystaly
zmrazit noc ztracených
nalévat ,
odhalené formy
organizovat stínový tanec
podél okrajů zapomnění .
A přišel
silná píšťalka
z hořícího meteoritu
v sa skluzu jaro
nalévat dovolit
při klapce noci samot
uvolnit den být sám sebou .
202
Všechny příspěvky od Gael Gerard
dynamiku duše
Čepel, jednou jmenoval, A jednou rozpoznán, neexistuje mimo to, co z něj udělá jeho pozorovatel .
není duše v sobě , ale na určité úrovni vědomí můžeme pochopit účinky naším záměrem zachytit to, naší bdělostí při nošení našeho dívat se za to, co je vidět, a podle naší intuice, že je jich stále mnoho věci, které v našem světě objevit, a naléhání naší inteligence chtít objasnit neznámo tak blízko a přitom tak obtížné vyjádřitelný je pouze fází našeho hledání absolutna .
Duše není přesvědčení, ani to nelze redukovat na dedukci ; je to praxe, která nás vyzývá, abychom byli z tohoto světa, na tomto světě, přes otvor a přijetí toho, co je .
Duše je hnutí, má schopnost mobility, která se v průběhu času vyvíjí s příběhem, počet a intenzita metamorfóz, testy úspěchy a překonání překážek .
Náš způsob života, toto probuzení k vědomí, tento růst Bytosti, která nás oživuje ; Navrhuji to rozdělit do tří kroků, každý má své číslo stupně svobody, rozměry cestovalého prostoru specifické pro každého z nás, podle způsobu přizpůsobeného práci, která se nám zdá vyžadována autoritou vnější a nejvyšší, kterou můžeme nazvat prvotním oceánem, Dieu, bytost nejvyšší, tvůrčí prázdnota, velké Mystery nebo jiné .
První stádium je stádium konkrétní a vnější realizace bytosti se zřízením základny, ze kterých může stoupat zbytek stavby . Tento nutně období experimentování lze provést pouze na lineární intelektuální způsob duality . Pohyb se skládá z a posloupnost sbližování a distancování dvou termínů této duality . Vnímané prvky, pociťované a analyzované se stávají spěchajícími argumenty vůči sobě až do okamžiku, kdy dojde k jejich míře agrese, znalosti a vzájemná úcta stačí k nahrazení pokusného střetnutí fúzní kontakt, ze kterého bude vycházet třetí termín : mysl . Tento krok se nebude vyvíjet ne, když jsou tyto dva pojmy v rozporu, ztrácí svou specifičnost hlupák jejich hádky, změnit své síly k zastavení znamená ztrátu smysluplné perspektivy, nějak smrt . The klání se cvičí, dokud každý bojovník nezná všechno jemnosti tohoto umění a všechny jemnosti protivníka . Průzkum prostor je lineární ; čepel, v tuto chvíli neví nic o tom, co existuje na obou stranách jediného jízdního pruhu, ve kterém se nachází vozidlo, které jej přepravuje nuceni se pohnout .
Druhý stádium je stádium bytosti, jejíž struktura přechází ze dvou na tři složky . Plán vyšetřování znalosti pak budou procházet v kruhovém pohybu . MÁ z centrální oblasti, v jehož jádru je pointa nehybnosti, která uvažuje. Duše opíše kruh dohodnutou rychlostí . Pak , když byl tento kruh blízko centrální zóny podrobně rozpoznán, a objevování se krok za krokem rozšiřuje na další a další obvody daleko od centra . V tomto stádiu, je to vnitřní vědomí získal, to být badatel a objevitel zákonů, které řídí nekonečno malý a nekonečně velký . Od obvodů k obvodům víc a víc daleko od středu bytost touží uzavřít . Cíl se zdá být tak blízko . A právě zde může dojít ke zvratu . Být ve své trojjedinosti zkušení a zmatení pak budou schopni udělat širokou čáru všechny tyto akvizice, které jsou pouze příležitostnou konstrukcí . Bude moci zemřít k jeho práci, aby znovu žil jako fénix na úrovních příznivých jeho osudu .
V ve třetí fázi se ke kruhovému průběhu přidává lineární pohyb, a probíhá spirála realizace, nekonečný šroub stoupání , pokus o snížení vzdálenosti s absolut, jít vstříc budoucnosti nikdy nedokonán, jehož slib je ovoce, nejvyšší naplnění, dokonalost, zpět k počátkům, vrátit se k sobě . Výstřel po výstřelu, úroveň za úrovní , čepel se pokusí umístit se v této třetí dimenzi až do spotřeby kola, až do našeho posledního dechu . Pokud jde o to, co je na konci cesty nikdo neví a vědět nebude ; a je to tak . Mohlo by to být a fázi, kdy by duše nutně očistily velkou část hmoty takže přístup k ose návratu je zvedne nad zemskou rovinu .
Občas, v prohlubni našich hlubokých nocí, objeví se numinózní koule ; znamení, že některé duše být viditelnými pro celé lidstvo, ať jsou orientačními body a majáky rozptýlit pochybnosti a podněcovat naši snahu být . Bez ohledu na bod dosažený v jedné ze tří etap, pád je možné, protože dosažená rovnováha je křehká . A nic ho neohrožuje . On je tím zranitelnější, protože věří, že má jistotu . Dokáže vydržet nejvíce strašlivé bouřky, může je srazit i sebemenší vánek.Znovu se připojte “na” osud, znovu se připojit “a” osud ; bylo by to? směr, který ukazuje dynamika duše ?
201
Čepel, tento klíč
Muži jsou vyrobeni z neuvěřitelné hmoty . obojí maso, mysli a ducha, jsou všichni stejní, a proto mají všichni totéž zásadní síly a možnosti . Jejich velikost se projevuje všemi . Každý se může stát skvělým . Každá složka Mystéria, Z toho momentálně nemůžeme pochopit, toho, co je mimo nás, je složkou člověka .
Čepel, cette capacité que nous avons d’agir et de gouverner corps et esprit, doit pallier aux limites et erreurs de l’homme en quête de la Connaissance . super úkol, parce que relevant du grandir de l’être, ale přesto úkol, jehož etapy, na oplátku, peuvent secréter l’euphorie, nestřídmost, hrdost, slepota, touha po moci, le pouvoir, toutes réactions émotionnelles et égocentriques recouvrant du voile trouble de l’ignorance la moindre avancée de la science lorsque celle-ci n’est pas associée à une réflexion ontologique sur le devenir de la nature humaine . Abyste se tomuto plevelu vyhnuli, existuje řešení : que l’âme soit connectée à l’Esprit Universel .
Univerzální duch nemůže být a entita ze dna vesmíru nebo metafyzický koncept z a náboženské teorie ; je to původní i imaginární místo obou zdroje, ze kterých naše zjištění vycházejí . Univerzální duch je živý inteligentní látky, ze kterých věci pocházejí . Je tam, ve všech věcech a skrze ně, a člověk s ním musí přijít do kontaktu a dokonce se s ním spojit tak, ževědění stát se . A právě proto, jít cestou k poznání, tam je duše .
Čepel není orgán, ale oživuje a procvičuje všechny orgány . Duše není funkce jako intelekt, který si zapamatuje, vypočítat a porovnat . Duše není schopnost, ale světlo, ke kterému máme přístup . Ona není vůle resp záměr, ale spíše toto bude vůle a záměr . Je neposednou nesmírnost, kterou nelze vlastnit . Je moje a zároveň ne moje . Já jsem a zůstávám v jeho středu experimentovat to . Ona je rukavicí a obrácenou rukavicí sevření náš osud .
Duše je touhou se opatřit pochopení co nejdříve “otázka” vzniká, otázka našeho narození na zemi, o tom, co tam musíme udělat, a o naší konečnosti .
Duše je ten malý hlásek na dně naše hruď, tento hlas ze srdce, tato intuice, tuto podporu, tuto sílu který nás pohání a nutí nás žít lépe, než kde jsme .
Čepel, k dosažení plné funkčnosti, musíme vyčistit, co to podmiňuje našim instinktům a zvykům a zvyky naší pozemské přirozenosti . Muž musí být připraven na práci meditace a úvahy o tom, co nás odděluje od toho lepšího ke kterému aspirujeme . Člověk se musí povznést do jiných úrovní vědomí a opustit některé probíhající akce, které nejsou v souladu s jeho nejvyšší projekty .
Toto vnitřní světlo musí být vidět, vue, jmenoval, chráněný, a uvedení do provozu pro, část naší duše, být energií našeho osudu jako muže na silnici .
To je pak dílo shromáždění, de réappropriation de ces composants – sbor, tajemství, duše, esprit, povědomí, světlo, energie -, nous engage à nous situer à un autre stade de compréhension, do jiné úrovně reality . Il s’agit de rassembler ces éléments en un renversement de perspective où la chaîne dialectique qui lie les composantes les unes aux autres passerait la main, zvážit a ” formulář ” integrátor, holistický sjednocující prostor, une sorte de viatique actif, zavolejte na objednávku, qui ne représenterait pas le souvenir d’une personne remarquable ayant vécue sagement, mais l’invitation à être grand, pro něho, pro jehož formu bychom byli správcem .
Tento tvar, nazvěme to ” forma života “, nous accompagnera en permanence, na dohled . Cette forme-vie c’est nous et bien plus que nous parce qu’englobante de ce qui nous entoure . Ta bude garantem, tam šlo, en nos propres perceptions, cítil, intuice, paměťové výtahy, analýzy, akce .
Il n’est alors plus temps de se porter vers l’arrière, myslet, ale aby byl ve své myšlence eminentně upřímný, de se reconnaître comme une personnalité puissante qui reçoit des connaissances par l’aspiration de ce qui est là à portée d’âme, et sait tout ce qu’elle a besoin de savoir . Člověk oživený svou duší se stal ” nejvyšší duše ” va vers son intégration, ke své jednotce .
Proud jeho života, kterému podléhá přivolání muž se zapojenou ostražitostí .
Přístup k jeho ” nejvyšší duše ” , et, s’il en était ainsi la chute serait terrible, car dans l’ordre de la connaissance sensible la montée suivie d’une épreuve provoque un passage par les bas-fonds . Et il n’y aura pas de passe-droit . Máme v sobě dvě vnitřní autority, které nás táhnou, o jeden víc, ke světlu, a jeden dole a tma .
Les progrès de l’âme ne se font pas par gradation mais par une ascension de l’ordre de la métamorphose – od vajíčka k červovi, du ver au papillon . Le princip diskontinuity ukazuje zde svou plodnost . S každým skokem růstu se člověk vyvíjí tam, kde je, là où il passe et œuvre . Muž, jeho mysl, jeho schopnosti, jeho znalosti – dont nous rappelons la forme unitaire, trhá kůru viditelného a hotového, nalévat, sortant dans l’éternité inspirer et expirer son air, l’air primordial . Il abandonne sa tunique de peau aux portes de l’universalité .
L’âme propose la simple élévation de l’être comme légèreté spécifique, non dans une vertu particulière mais pour toutes les vertus . Naše inteligence je za hranicemi detailů . Ona vyrábí, za prokrastinací, která z toho mrazí – tyto mrtvé pro sebe – , svoboda, une attitude d’action et de détermination dans la poursuite de nos buts, ainsi que de la gratitude pour les épreuves surmontées .
Vítejte v duši každého okamžiku, začátek a na konci dne, na začátku a na konci života, v rozvíjení setkání s okolím, ať už se jedná o člověka, situace, Smyslové vnímání, hlavní okázalý znak této formy života, že nejvyšší duše zve na svátek Život .
” Čepel … Jsem v půlce anděla, který je mým já, a mé trojité podoby . Spojené s tímto jasným světlem, toto světlo je vše, co vnímám . Nechť energii božského já inspiruj mě a světlo duše mě nasměruje . Nechám se tím vést duchovní energie, která je mým já od neskutečného ke skutečnému, temnoty ke světlu, od smrtelnosti k nesmrtelnosti . Tak budiž a kéž nám pomůže splnit náš úkol . “
200
moje ruka jednoho rána
Všechny ty
kteří přicházejí dopředu
vycházející z lesa
na okraji řečeného .
Těm
trápí nesourodé myšlenky
fragmenty minulosti
že nemůžeme zapomenout .
Těm
které rukávovým efektem
ukázat se u oken
hájící dav bezejmenných .
Stalo se mi to
sbírám moje zavazadla
těsně před odjezdem
k znehybnění času .
Stalo se mi to
ve stínu stromu
vržena měsícem
bát se chladu novinek .
Mohl jsem fouknout do lastury
a už nebudu zdržovat mé touhy
spojit s patou
nálada rozkvetlých luk .
Pak se vraťte
k těm
obvyklá dobrodružství
přidat se k davu
top srdce
myšlenky čárového kódu
každodenní cesty .
208
proč zůstat otrokem ?
Proč je tolik žen a mužů otroky situace, moci, z ostatní, pohledem nebo sami sebou ?
Proč žijí uzavřeni na čtvercové louce svých jistot, v “je to jako tohle, je to tak, nedá se nic dělat !”, aniž by viděl stín, který omezuje jejich svobody, tento záludný uzávěr, tento přístup k více než oni sami, kteří by je přiměli dostat se jinam na čerstvý vzduch ?
Jednoduše protože se bojí . Jako by řetězy, které je svazují a odsuzují do jejich otrokářských situací, byly ochranou proti strachu . Jako pokud by jim tyto řetězy nevidění zabránily trpět a umírat . Ze strachu z toho, co nevydrží . Před tím, co by je mohlo unést a vzdálí se od svého prvního pohodlí, raději zůstanou připoutaní .
Lpění na jejich zvyky, jejich iluze, jejich ideály, jejich lži a jejich přesvědčení, tak doufají, že zastaví vyhlídku na život, který neúprosně vede ke konci všech věcí . Jako by tam bylo něco jiného skutečný život, tento život, jehož nedílnou součástí je smrt .
Ale tyto těžké řetězy je nutí potopit se a utopit. Chtějí zemřít dřív, než to stihnou žil .
Procházejí kolem současnosti, připoutané ke vzpomínkám na minulost a k utopii zítra . Přemítají a sní, aniž by viděli stéblo trávy, které pod nimi roste jejich noha . věští inkognito, krk se natáhl alespoň směrem k pranýři rčení, při hledání zapomnění, které by jim umožnilo uniknout hněvu náhoda , míří přímo k tomu, co se jim zdá být štěstím .
Nejsou prezentovat sami sobě . Bojí se toho, co tam je, tady a teď . a realita a pomíjivost všech věcí je přivádějí k šílenství a odcizují je čas, ale ještě ne k tomu, abychom nakoukli břehu jejich života .
Tok a věčná přítomnost jim dělá starosti . Tak moc by chtěli brát drogy s tím falešné návnady jistoty, ty virtuální, klišé, která by je udělala vypadat jako ostatní, ti ostatní, kterým přesto právo upírají dýchat stejně jako oni . Aby splynul s davem a zároveň ho ponižoval .
Proč kazit jeho existence musí být utěsněna proti rozmarům života, postavit podivné pevnosti proti plynoucímu času ?
Muži opotřebovávají se vzdorováním příliš znepokojivým zítřkům, příliš mnoho, bez uvědomit si, že zůstávají uvízlí na stejném místě – podivné sochy sůl, vzpřímení před proudem života, který na ně čeká.
proč dělat stát na místě a kolem vás je všechno vzrušení, turbulence, proměna ?
Proč tato potřeba nehybnosti, horečně se chránit před změnou ?
Protože ten muž je rutinní zvíře, kdo se bojí neznámého, zvláštní, podivný ; a který všemi prostředky hledá pravdy, hodnoty, zákony, z pojištění, záruky . A proto je ochoten prodat svou duši proti jakékoli špetce skřítčího prášku, který by ho rozpustil v jeho snech, na jeho hradech ve Španělsku .
Muž má také strach z jeho stínu, této nelidské části člověka, která svým putováním ignorovat, špatně rozumět, zneužívání, spolie, využívá, tyranizuje a potlačuje svého souseda .
Ze strachu z smrt člověk se snaží žít věčně ve velké aspiraci na neúprosná rutina, chování označené pečetí udržitelnosti, z nuda a spánek “uklidnit” . Zatímco naše společnost průmysl je založen na výrobě zboží, které není nikdy udržitelné, abychom produkovali stále více ve světě, ve který se očekává věčný růst !
A ten muž vynalezené idoly, bohové, s cílem zvěčnit a vyhnout se všemu úvaha založená na jistotě, že bude žít jen určitou dobu, A přesčas .
Takže muž reaguje proti tomuto nesmiřitelnému osudu . Miluje i nenávidí co překračuje a nemůže kontrolovat . Nepřipouští, že by ho vedl někdo silnější než on . Špatně zachází se svými, plení Matku Zemi a odsouvá Boha-Otce na svět nepřístupný .
Bohové všemocný se ukázal jako neúčinný, dělá je dětská víra lidí návrat k empirickému rozumu společenských bohů vyražených slušnost tím, co řeknou média . Rozplývá se do hmoty, jít na stadionu, v termálních lázních, v cirkuse a donekonečna konverzovat na agoře virtuality, jedním okem na malé obrazovce, odrazem velké obrazovky reality jehož příliš velké důležitosti nemůže čelit .
Barded with vědecké jistoty, muž chodí poslepu … dokud nenarazí nekonečně složitý a přesvědčení, že skutečné nelze podrobit, ani podle technika, ani bohy .
Pokud nespáchá sebevraždu ne, je připraven ohraničit, inteligencí a uvažováním, a velké všechno pro, spolkne jeho vůli k moci a svou hrdost, adresu na břehůpokora, jako poslední šance před nejvyšším odpoutáním, před šílenství .
Pokorou, konečný lék na paranoiu, člověk musí žít v harmonii s přírodou, abychom převzali složitost reality tím, že budeme pronásledovat všechny redukcionismy, vzdát se dominovat, vzít a zotročit cokoliv . Muž musí být ve své vertikalitě .
Pak by měl pěstovat jemnost, odsouzením vraždy a všeho násilí, v ničení modlářství, s cílem zajistit si život .
Zůstal by abych tak řekl “oui” , ve svobodě a úžasu, k tomu, co je, pro že nebezpečí iluze mizí, nechat něhu vztah založený na šetrnosti ve společenství s přírodou .
198
Otevření se synchronicitě
La synchronicité est le phénomène par lequel deux événements se trouvent liés simultanément par le sens et non par la cause .
Autrement dit, la synchronicité se manifeste lorsqu’il y a une coïncidence significative entre un événement extérieur objectif et un phénomène ou un état psychique particulier sans qu’on puisse imaginer un mécanisme de causalité entre eux .
Le phénomène de synchronicité représente donc une rencontre aléatoire et simultanée de deux ou plusieurs chaînes d’événements indépendants mais ayant une forte signification pour le sujet alors sensible à la mise en résonance des deux phénomènes . C’est alors que tout prend sens .
Le sujet qui vit une synchronicité est témoin d’une irruption de sens qui apparaît comme une évidence entre des événements sans qu’il ait besoin de chercher quoi que ce soit .
Ces phénomènes ne sont pas l’aboutissement d’une réflexion intellectuelle mais d’une expérience qui provoque un grand trouble chez celui qui le vit car elle perturbe la représentation logique et rationnelle de la réalité du moment .
Carl Gustav Jung considère que notre attitude mentale d’Occidental rationaliste n’est pas la seule attitude possible qui permet de saisir une quelconque totalité ; et qu’au contraire elle est un parti pris partiel et limité qu’il conviendrait de corriger si nous voulons avancer dans notre connaissance
personnelle et la connaissance du monde .
Le lien qui relie deux événements qui à priori n’avaient que peu de chances de se rencontrer nous montre, par la mise en résonance de phénomènes concomitants, que la réalité n’est pas uniquement constituée de manifestations séparées les unes des autres .
Ce lien qui n’est pas explicable par le principe de causalité
suggère l’unicité des deux éléments en présence : l’élément physique et
l’élément psychique . Comme s’ils étaient “intriqués”, corrélés et
manifestant un ordre global .
Un vaste réseau relierait-il, non pas de façon linéaire mais sous la forme d’un
tissage invisible ces différents éléments à une totalité sous-jacente au monde
phénoménal ?
Le physicien David Bohm présuppose l’existence d’un “océan d’énergie” v
l’arrière-plan de l’univers, un arrière-plan ni matériel, ni psychique mais qui
serait transcendant . Il existerait un fond qui se trouverait bien en amont de
la matière d’une part tout autant que des profondeurs de la conscience d’autre
part ; et que cet arrière-plan serait d’une dimension infinie car ne pouvant
être embrassé ni par l’une ni par l’autre . D’où cette impression que peuvent
avoir les personnes qui vivent ces phénomènes “d’unicité de l’être” Kde “d’être en sympathie” avec l’univers, cítit “l’unité avec le monde”, non pas avec le monde à la réalité multiple dans lequel nous nous mouvons consciemment mais avec un monde potentiel qui correspondrait au fondement éternel de notre existence .
Dans ce phénomène de synchronicité il n’y a pas d’avant ou d’après puisqu’il n’y a pas de relation causale entre les événements. Aussi cette relation a-causale ne peut que déstabiliser l’approche linéaire du temps qui structure notre vision du monde .
Pour bien comprendre ces phénomènes, il est intéressant de s’ouvrir à d’autres
façons de penser, d’être au monde dans ce qui se déploie hors toute attitude
préconçue , hors de nos atermoiements et de nos peurs .
La corrélation à distance entre l’état psychique d’une personne et un événement extérieur est un phénomène global qui nous ramène à l’intrication quantique .
Jung et Pauli convinrent que la relation causale était insuffisante pour
appréhender toute la réalité vécue . Ils en vinrent à considérer qu’existait un
lien, une correspondance, entre la psyché et la matière, et ceci à travers
“un sens préexistant”, qui dans notre espace-temps à relation a-causale permettrait de considérer la psyché et la matière comme deux facettes
complémentaires . Nous entrerions alors dans des paysages à la fois intérieurs et extérieurs où, au travers des échos lancés par la danse intemporelle de
l’univers, atteindre un monde unitaire que Jung appelle “l’Unus
Mundi”, une mystérieuse et vaste matrice d’informations où tout est en
potentiel .
Mais comment favoriser ces moments de synchronicité ?
Nous pouvons seulement y être un peu plus attentif en étant les artisans, les chercheurs, d’un autre regard sur le monde où tout semble relié, nous les “expérienceurs” d’une occasion d’ouverture au principe d’unité non-matérielle qui sous-tend notre monde phénoménologique .
197
( Oeuvre de Jean-Claude Guererro )
dva světy Davida Bohma
Pro Davida Bohma, jsou dva řády světa : explicitní pořadí a implicitní pořadí .
Jednoznačný řád je každému na dosah podle předmětů, částice a děje, které se nacházejí v našem vesmírný čas . Charakterizuje dočasné realizace, ve kterých se věci se rozvinou, v tom smyslu, že každá věc se rozprostírá pouze ve svém vlastní konkrétní oblast prostoru a času, vnější prostory patřící na jiné věci . Ale tyto prvky jsou pouze dočasnými úspěchy které vycházejí z pozadí, které je implicitního řádu .
Implicitní pořadí, pro Davida Bohma, je uspořádání, ve kterém jsou formové události složeny do úplného množství oblast jak rozlehlá, tak jednotná, která je základem explicitního světa . Tento řád není přístupný našemu společnému chápání, do našich orgánů smyslové, a přitom je nám intuitivně blízko a zejména a nekonečná hloubka . Toto implicitní pořadí většinu nezajímá vědci, kteří přísahají na explicitní stránku reality . Také vznáší se implicitní řád jako věrohodná virtualita, kterou nemůžeme odhalit to v přítomnosti někoho, kdo je větší než já sám, pouze v uznání světa důvtipné, že máme potřebu snažit se investovat .
Selon David Bohm, tento stav implicitního řádu existuje v celém vesmíru . Když nastane událost a způsobí a viditelná forma, tato forma pouze propaguje, jen to objasňuje, pod konkrétní a dočasný aspekt, který je implicitní u zdroje .
Povaha vesmíru by pak mohla být plynulá vlny nesoucí informace, které by se projevily v určitých časech, podle podmínek umožňujících přizpůsobení v explicitním světě, a brali bychom to jako realitu . Najdeme tam, stejný charakteristiky kvantového pole, náš skutečný neviditelný matrix realitu, která uniká našim běžným představám o časoprostoru.
196
( Kresba Jean-Claude Guerrero )
povědomí, paradigmatu a ideologii
La connaissance .
Connaître, c’est affirmer une traduction des réalités du monde extérieur. C’est co-produire un objet. C’est le tissage de sens effectué entre un élément du monde extérieur et nos facultés à assujettir cet “élément hors-nous” à notre être, sujet pensant, producteur de sens.
Nous sommes des passeurs d’objectivité en perpétuelle défragmentation de notre être à conquérir.
L’objectivité est un produit qui s’ajoute à la donnée qui ressort, elle, de l’objectivité scientifique. On peut aussi à partir de l’objet circonvenir le sujet qui de participant et agissant de la création de l’objet devient, corrélativement, devant l’émergence de l’objet, sujet conscient.
Un dialogue s’établit entre le sujet et l’objet. Une logique récursive est là à l’oeuvre ; nous produisons de la connaissance et les objets que nous avons produits participent de notre production individuelle tout autant que les individus produisent la société qui produit les individus.
Ainsi, connaître, c’est rencontrer l’autre, c’est apparaître à l’autre et par l’autre en naissant avec lui, c’est ouvrir la porte vers l’extérieur, c’est s’exprimer. Connaître c’est donner une forme au paradoxe d’énonciation de la théorie objective qui se conjugue avec le caractère subjectif du sujet.
Le paradigme .
Le paradigme est une manière de lier des notions ou catégories fondamentales par inclusion, disjonction, conjonction, exclusion, pour aboutir à un type de relation logique. Le paradigme discerne certaines relations logiques plutôt que d’autres en toute subjectivité. En ce sens il ne peut relever de l’objectivité par le contrôle qu’il opère sur la parole mais crée néanmoins les conditions de la péroraison , ce singulier couplage du syllogisme et de la résonance aboutissant à une réalité de passage.
Le paradigme par ses contours péremptoires alimente la polémique dont il structure les enjeux et organise les modalités de confrontation. Par son entièreté exposée, il rassemble les avis et convoque leurs auteurs à la raison tout autant qu’à la résonance dans un double mouvement de joie conservatrice et de prise de risque dans l’invocation de l’imaginaire.
Le paradigme contrôle la logique du discours. Il est une opportunité de contrôler à la fois ce qu’il y a de logique et de sémantique dans un discours. Il permet, dans des conditions de liberté et de responsabilité assujettissant l’homme à son environnement, et par son écartèlement propitiatoire entre ce qui est et ce qui n’est pas, entre l’accompli et le non accompli, entre le fermé et l’ouvert, l’accès à un autre niveau de réalité.
Le paradigme couvre une large palette de la connaissance, de son aspect le plus simple à celui de la plus grande complexité. Le paradigme de la complexité a besoin du paradigme de la simplicité pour pouvoir asseoir son développement. Le paradigme de la simplicité est un paradigme qui met de l’odre dans l’univers en tentant de chasser la trop grande complication. La simplicité voit un élément et pas l’autre élément. Le principe de simplicité soit sépare ce qui est lié (disjonction), soit unifie ce qui est épars (réduction). Le paradigme de la complexité part, jeho, en vrille sèche devant la sidération causée par l’inconnu, l’inconcevable ou le tout autre ; il engendre la complétude espérée sur le mode de l’incomplétude concédée.
L’idéologie .
L’idéologie est une notion neutre ; c’est un système d’idées qui peut prendre l’aspect d’une doctrine, d’une philosophie, d’une théorie. Il existe une multitude d’idéologies qui appartiennent à des groupes humains, à des cultures, à des associations qui dureront un certain temps. L’idéologie structure, rassemble, cadre et limite le groupe dans sa double acceptation sécuritaire et liberticide. Ces idées sont ce qu’elles sont ; elles obligent le “chercheur de sens” à l’acceptation de ce qui est, à la perspicacité, à l’humilité, à une visée transdisciplinaire faite d’incomplétude, de non séparabilité des éléments entre eux et d’ouverture à ce qui advient, à ce qui est et sera..
L’idéologie n’a que faire de la morale au sens universel du terme ; elle est transmorale et engage l’être-conscient que nous tentons d’être à une disposition comportementale faite de fluidité d’esprit, de coeur et d’acceptation de toute forme de la vie dans ce qu’elle a de surprenant, de rationnel, d’irrationnel, de bouleversant, de tonitruant et de merveilleux sur notre terre.
Ces systèmes codés que sont les idéologies sont au dessus des lois. Elles nous engagent à être de ce monde tout en laissant une ouverture à l’hors-monde, à tout ce qui ne relève pas encore des domaines de la connaissance … mais dans les limites de l’idéologie du moment.
L’idéologie ; le chemin de l’affirmation de soi, le chemin de la soumission à plus fort que soi, le chemin des noirceurs consenties par notre peur de réellement penser, le chemin des formules sèches apposées au frontons des temples, le chemin de la survie pour qui ne sait vivre.
L’idéologie, nécessairement sujette à caution dès qu’on la saisit sous l’aspect de ses multiples avatars – doctrines, religions, habitudes, coutumes -, et qu’une analyse complexe de sa mise en place et de son évolution la confronte à ses sources, se trouve être l’arène où s’affrontent le sujet et l’objet, entre l’homme et son ombre, entre le bien et le mal, entre le tout et les parties, rencontre bouleversante à court terme et créatrice de lendemains qui chantent ou déchantent, rencontre à plus long terme, spontanée, pleine d’énergie et de nouveauté, de rebondissements, de beauté, de coeur, d’innocence et de dépassement de soi sur son chemin.
195
Il est, et il sera
Je ne sais rien , a ještě . Serait-ce ? Un camp de nomades campant entre mes yeux ? Un panneau indicateur du sens à donner à la vie? La piste noire des atterrissages pour un dauphin céleste ? Le grand fleuve de l'air ? Le crâne des chants de l'essentiel ? Un rideau rouge qui s'ouvrirait dans le mauvais sens ? La levée d'une fleur au désert ? Le mirage doux amer d'un soir de solitude ? La charité engendrant le parfum métallique d'une rose des sables ? Un amour en infinie conversation ? Le cri suraiguë d'une larme de cristal ? Une anecdote colportée entre ciel et terre ? Une joie éternelle sans que l'architecte intervienne ? Un épervier à son zénith se mirant dans une naine blanche ? Un ange né dans la paume de la main ? Une très humble et douce pensée d'amour ? Les pétales de la dernière étoile ? Un caillou et puis son double en saccades réfléchi ? Le jet de tous nos soucis ? L'entre parenthèses du visage des nuées ? La trace des oiseaux de passage en route vers la pensée ? L'émerveillement ceint de deux festivités ? Un "6 mars 2014" de garde ce jour ci ? Un caillou en son centre dissout par une comète ? Le ventre décharné de la patience à bout de souffle ? Le bruit d'un papier que l'on froisse ? L'anémone pulsatile d'un frais printemps ? Une chambre d'or en ses rideaux de tulle ? Une petite fille qui mange du chocolat ? Le maquillage enlevé au soir du grand savoir ? Le creuset où rejoindre sa famille d'origine ? Un pied dans l'au-delà et l'autre en terre ? Une goutte de présence entre les lèvres de l'absence ? Une étiquette collée par les doigts de la foi ? La frêle relique d'un saint ? Le cri égaré d'un courrier en instance ? Le calme d'un torrent au sortir des gorges de la montagne ? L'adolescent tenant contre son flanc le hérisson de son enfance ? Un couffin de fruits et de légumes dans l'arche de Noé ? Le regard mystique qui fait exister le je ne sais quoi ? L'incomplétude essentielle à toute perfection ? La lumière qui s'attarde entre deux paravents ? L'humble vêture de la grande vie dont nous ne savons pas grand chose ? Le départ. Le libre court enfin donné aux étoiles dans notre ciel intérieur ? ( Obraz od Elianthe Dautais ) 194
krok za krokem v čase
A petits pas avec le temps
casquette vissée sur le devant
j’ai tendu la main aux lumières qui s’attardent
près de l’arbre-maître
à la remontée du chemin
j’ai caressé les ânes de la pâture
leur est donné le pain sec
j’ai conversation menée avec Evan et Louna
en l’éclaircie de l’encre sur le papier
à écouter le flocon de nos coeurs
Juliane ma fille
entre les sources, les fougères et le cri des mésanges
j’ai mis le coquillage à l’oreille
pour entendre mon infinie faiblesse
passante de la vie
l’orange de Noël
faite de mousses et de lichens
j’ai caressé le tronc du châtaignier
mordu la pomme
de cet hiver en passe de devenir printemps
à déchiffrer en innocence ,
l’inachevé et l’incomplétude
fleurs essentielles de la vie simple .
193